Dějepis

Je nesporné, že každá kniha by měla mluvit sama za sebe. Přesto by autoři byli vděčni především učitelům, kteří s touto knížkou budou pracovat, za trochu pozornosti úvodnímu slovu. Jsme si totiž vědomi, že mnohým, kdo po léta byli zvyklí na klasické učebnice dějepisu, se námi zvolený přístup může zdát nekonvenční. Věříme, že většina učitelů a hlavně žáků jej přivítá, ale uvědomujeme si, že může vyvolat i kritické reakce. K netradičnímu pojetí knihy nás vedly dva zásadní důvody. Především to byla snaha předložit dětem živý obraz minulých věků, zakotvit v nich pocit sounáležitosti s historií lidstva, spíše podvědomou představu o kořenech civilizace, ve které žijí. Pokládáme totiž za mnohem důležitější vzbudit v nich v okamžiku, kdy se vlastně s dějepisem poprvé seznamují, spíše zájem o historii, než je postavit před biflování spousty dat, jmen a událostí. Proto věnujeme tolik prostoru legendám či historkám. Patří totiž k obecnému kulturnímu povědomí a často také ve zkratce vystihnou totéž, co dlouhý výklad. Druhým důvodem je naše přesvědčení, že při výkladu dějin nemůže žádná učebnice nahradit osobnost rozsáhlých odborných monografií, nikoli učebnice pro dvanáctileté děti. Právě zde tkví největší síla výkladu učitele – několik výstižných vět a vhodně zvolený příklad tu předčí mnoho suchopárných řádek neúnosně narůstajícího textu. S daty jsme se pokoušeli co nejvíce šetřit. Přesto bylo nezbytné mnohé události datovat, aby byly zařazeny do kontextu dějin. Uvedení data v textu proto v žádném případě neznamená snahu autorů, aby se je žáci učili nazpaměť. Výběr nezbytných dat ponecháváme zcela na uvážení vyučujícího. Za mnohem závažnější považujeme základní orientaci žáků v čase – vnitřní uvědomění si rozdílu mezi historií starou desítky tisíc let a událostmi třeba před druhou světovou válkou, neboť obojí je pro děti něco neskonale dávného. Právě to jsme se pokusili řešit, s vědomím, že nedokonale, na časových osách. Co jsme naznačili u dat, platí dvojnásob u uváděných jmen. Jmény historických osobností jsme naopak nešetřili. Domníváme se totiž, na rozdíl od marxistů, že úloha osobnosti v dějinách je podstatná. Ani v tomto případě si však nemyslíme, že by se všechna jména měly děti učit a pamatovat si je. Jde spíše o poznání, že dějiny dělají lidé, a o první seznámení, aby – až se s nimi setkají v literatuře, v divadle, v celém kulturním odkazu starověku – nebyla pro ně prázdným a nesrozumitelným pojmem. Vedle textů (dvojstran), které kontinuálně sledují výklad běžné učební látky, jsou občas zařazeny dvojstrany spíše kulturně historického zaměření, ať už jde o řecky Olymp, sedm divů světa či pasáže o Ježíši Kristu. Také ony nejsou určeny k povinné výuce. Chtěli jsme jimi spíše splatit dluh barbarství uplynulých let, které z vědomí mnoha generací vymazalo celé kapitoly základů evropské civilizace. Je ostatně zřejmé, že při současném rozsahu výuky dějepisu překračuje počet dvoustran obou dílů počet vyučovacích hodin. Část dvoustran je tedy koncipována v podstatě jako „nepovinná“ a dává učiteli plnou volnost ve způsobu jejich využití. Velmi bychom také uvítali, kdyby se žáci o získaných poznatcích naučili souvisle vyprávět. Proto jsme se vzdali kontrolních otázek za jednotlivými statěmi. Nahradili jsme je klíčem – co nejlapidárnějším shrnutím podstatných aspektů probraného tématu. Asi tím nejdůležitějším cílem, který jsme měli při tvorbě této učebnice stále na mysli, byla snaha vzbudit u žáků opravdový zájem o historii, učinit pro ně dějepis oblíbeným předmětem, jakým kdysi býval. Předložit jim učebnici, z které se nebudou jen učit, ale budou si ji dobrovolně a bez nucení číst a prohlížet. Za všechny názory a připomínky k tomu, jak se nám to podařilo, budeme upřímně vděčni.